BATELOV
Naše farnost se rozkládá na moravském území vnitřních hranic s Čechami. Jejím duchovním středem je farní kostel apoštolů svatých Petra a Pavla v Batelově. Zde také sídlí duchovní správa. K farnosti patří obce Nová Ves, Rácov, Spělov a Švábov.
První zmínka
První písemná zmínka o obci Batelov, což je také první zmínka o farnosti, pochází z roku 1279. Batelov patřil do okruhu slavných jihlavských dolů stříbra a do sféry Jihlavského městského práva. Batelovské panství patřilo různým šlechtickým rodům, z nichž zmíníme nejprve rod Blankensteinů posledních držitelů panství. Jeho potomci žijí v Rakousku (St. Pölten) a stále udržují s naší farností kontakt.
Farní kostel
Za pánů Krabiců z Weitmile (1625-59) byla postavena nová fara a hřbitovní kostelík svaté Barbory.
Nynější farní kostel je asi třetí v pořadí a dřívější stavby byly na témže místě. V letech 1735 – 1807 se ujímá vlastnictví německý rod baronů Burkhard de Klee, jehož člen Jan Kryštof položil základy nynější podoby farního kostela. Ten byl však dokončen až roku 1836 za Blankensteinů. Obšírná zpráva o tom koluje v různých opisech a kopiích po Batelově a její originál je k nahlédnutí ve farním archivu. Jak již bylo uvedeno, nynější velkolepý chrám začal stavět na vlastní náklady roku 1755 říšský baron Jan Kryštof Burkhard de Klee a když zemřel, stavba zůstala nedokončena. Chyběl kůr, průčelí a věž (její návrh je též k nahlédnutí ve farním archívu).
Průčelí kostela tvořilo dlouhých 70 let dřevěné bednění. Teprve roku 1836, tj. 81 let po zahájení stavby bylo započato s dokončením stavby. Postaral se o to energický farář P. Jan Staněk. V devadesátých letech 19. století pak byla pořízena většina interiéru.
Za zmínku stojí dva staré zvony svatý Petr z roku 1483 a ještě starší „Adámek“ z roku 1400. V zákristii nalezneme náhrobky šlechtických rodů od roku 1543 do roku 1676 a náhrobek faráře Cuculy (Kukačky) 1655, který vešel nezapomenutelně do dějin farnosti přestavbou fary.
Pod kostelem jsou hrobky. Celkem je zde pohřbeno asi 40 zemřelých od roku 1621 až do roku 1884, kdy se zde konal poslední pohřeb.
Fara
Fara je po farním kostele další významnou stavbou a za svoji nynější podobu, kterou získala v letech 1635-36 vděčí zmiňovanému panu faráři P. Ondřeji Františkovi Kukačkovi z Rájova. Za něj bylo přistavěno první patro a na tuto přestavbu upomíná latinský nápis na průčelí fary. Do dějin městečka vešla fara také jako místo, kde Karel Havlíček Borovský strávil devětkrát jeden měsíc svých letních prázdnin, když zde navštěvoval svoji tetu, hospodyni na batelovské faře. Dobře se také znal s tehdejším batelovským knězem a jako bohoslovec také kázal v našem farním kostele.
Hřbitovní kostelík
Třetí významnou stavbou, kterou farnost spravuje je hřbitovní kaple svaté Barbory. Zde se v současné době koná většina církevních pohřbů.
Byla postavena roku 1638 jako votivní kostelík. Za švédských válek byl vypálen a zpustošen. Po delší době, roku 1670 byl opraven a značně snížen, což je vidět zevnitř na klenbě nad okny.
Současnost
Naše farnost se nachází na cestě hledání vlastní identity. Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 udržovala staletími získanou a pečlivě střeženou církevní představu o tom, kdo je kněz a kdo je křesťan.
Po pádu režimu v roce 1989 ještě nějaký čas žila z této minulosti, ale nová doba kladoucí důraz především na svobodu, samostatnost a sdílenou zodpovědnost přinesla nové výzvy a otázky, na které je třeba reagovat a na které už představy z minulosti nemohou stačit. Tento dlouhodobý a naléhavý životní proces je v současnosti podporován rozhodnutím našich biskupů postavit se finančně na „vlastní nohy“.
Kolik nás je
To co se každého, KDO PATŘÍ DO NĚJAKÉ SKUPINY lidí dotkne nejvíce, je otázka: „Kolik nás/vás ještě vlastně je?“. Není důležité, zda tuto otázku vyslovíme nahlas nebo na ni jen myslíme. Rozhodující je, zda je pro nás tato otázka důležitá a pokud ano, tak jakou odpověď jsme si na ni dali.
Členství v církvi je českým právním řádem chápáno jako RYZE SOUKROMÁ ZÁLEŽITOST a proto NEEXISTUJE ŽÁDNÁ OFICIÁLNÍ EVIDENCE těch, kteří se hlásí ke katolické církvi. Můžeme tedy vycházet pouze z toho kolik z těch, kteří žijí na území batelovské farnosti nechá pokřtít své děti, kolik z nich potom navštěvuje výuku náboženství, kolik je svateb a pohřbů. Nejstabilnějším ukazatelem je však návštěvnost nedělní mše svaté. V církevní řeči mluvíme o tzv. praktikujících katolících; vycházíme-li pak z toho, že na území farnosti žije asi 2200 obyvatel, pak v neděli napočítáme průměrně 120 z nich v kostele. Z nich 60% tvoří věřící důchodového věku. Co to znamená?
Zdánlivě je odpověď jasná: Jedná se o malou skupinu lidí, navíc málo perspektivní, protože jí chybí mladí lidé. Mnohé – věřící i nevěřící – vede dnes všudypřítomný „politizující“ způsob myšlení k tomu, aby chápali víru parlamentně. Přistupují sami k sobě (věřící), nebo jedni k druhým(věřící k nevěřícím/nevěřící k věřícím) tak, jako by křesťan byl především reprezentanten nějaké politické strany. Důležité je pak množství hlasů, množství příznivců. Mnozí – a platí to i pro katolické křesťany – si ještě stále nevšimli, že právě II. Vatikánský koncil (1962 – 65) formuloval nová východiska, která zdůrazňují hodnotu lidské osoby a důstojnost každého člověka, a která kladou velký důraz na spolupráci (nikoli ztotožnění) světské a duchovní moci.
Naše budoucnost
Je tedy opravdu tak důležité ptát se na množství, na většinu jak si stále mnozí myslí? Není spíše úkolem křesťanů hledat a hájit hodnoty, které uschopňují člověka vytvářet vztahy na základě lidské důstojnosti? Na ideály, které mají sílu nést a udržovat lidské společenství? To jsou velké výzvy nové doby a týkají se také nás, našeho farního „malého stádečka“. Čas ukáže, kolik z nás si to uvědomuje a koná podle toho.